Jak se ředitel školy stal uměleckým truhlářem
Václav Kvapil původně působil jako učitel a později i jako ředitel na základní škole. Dnes je z něj umělecký truhlář, který během krátké doby vytvořil pro děti celý svět příběhů a krásných dřevěných hraček. Jak se to vše stalo? Čtěte dál. Dnes vám přinášíme článek se zajímavým příběhem jednoho z našich výrobců.
Práce s dětmi může jistě být hezká a naplňující, na pozici ředitele však člověk může být přetížený administrativou. Václav Kvapil se tedy rozhodl vydat jinou cestou. Vždy ho lákala práce se dřevem, a tak spojil tento svůj zájem s kladným vztahem k dětem a rozhodl se začít vyrábět kvalitní dřevěné hračky, kterým říká “pišlické”. Vlastně nejen vyrábět. Výrobky především také vymýšlí a často se jedná o skutečně originální a promyšlené kousky.
Třeba takovýto kuličkostroj je skutečně propracovaným a důmyslným výrobkem, od kterého se jen tak neodtrhnete. Mezi pišlickými hračkami však vyrábí i méně složité kousky Na konci článku si všimněte galerie s fotografiemi letadélka, autíčka nebo lodičky. Všechny tyto na první pohled jednoduché hračky jsou promyšlené do posledního detailu, aby dřevo bylo krásně hladké a aby například u autíčka nedrhla a lehce se otáčela všechna kolečka.
Nesmíme ale zapomenout ani na tu nejjednodušší, ale zato velice efektivní hračku. Samotného „Pišlíka“. Jedná se o nenápadnou figurku, v tom je ale právě zajímavá. Děti (nebo klidně i dospělí) si ji totiž mohou sami dokreslit, ozdobit, zkrátka jí vdechnout život a dotvořit ji zcela podle svých představ. Takto jednoduchou a efektivní hračku, která navíc dává popustit uzdu fantazii, budete jinde hledat opravdu jen těžko. Navíc je tu ještě jeden promyšlený aspekt. Figurka „Pišlíka“ je totiž udělaná tak, aby pasovala do některých ostatních hraček, například právě do výše zmiňovaných dopravních prostředků.
Těmto krásným výrobkům předcházelo mnoho návrhů, prototypů a účasti na jarmarcích a veletrzích. A také zdokonalování se v samotné dřevovýrobě. A tak se z ředitele základní školy stal umělecký řezbář. Když se totiž člověk vydá vlastní cestou a věty o tom, že něco nejde, vnímá jako výzvu, může skutečně jednou dělat to, co ho opravdu naplňuje. A když u toho navíc dělá radost ostatním, všechno to úsílí stojí za to ještě víc.
